ORTVÍNOVICE
Se nacházejí v katastru obce Zvíkov, asi jeden kilometr směrem na České Budějovice. Původní název místa zněl Urtinovice, až od roku 1928 jsou to úředně Ortvínovice.
Je to místo s velice zajímavou historií.
Jižně od Ortvínovic se nacházela vesnice Vstuhy někdy též Vztuhy. Obě vesnice měly podobný osud.
Vstuhy se připomínají poprvé v listině z 26. května 1367, podle které zalinský sedlák Franko prodával plat v Domaníně třeboňské knížecí vrchnosti. Na listině se podepsali Kunáš za Vstuh, Benata z Rankova a Henzin ze Zvíkova.
Zmíněný Kunáš zaVstuh je nejstarším známým držitelem vsi a vstužské tvrze. V listině z roku 1374 je titulován „ušlechtilý a urozený pán Kunáš ze Vstuh.“
Na počátku 15. století byl držitelem panství pan Smil z Chlumu a Křemic. Měl statky na Plzeňsku a nikdy na vztužské tvrzi nesídlil. V této době bylo usazeno ve Vstuhách 5 a na Ortvínovicích 13 sedláků.
Nejznámější osobností, která se váže k tomuto místu, byl určitě Ondřej Puklice ze Vstuh. Narodil se asi kolem roku 1415 a jeho žena Magdalena Johana mu přinesla vstužské panství.
Ondřej Puklice byl už roku 1438 členem městské rady v Českých Budějovicích, později byl ustanoven primátorem města. Sídlil ve vstužské tvrzi a hospodářství si opravdu hleděl. Na Stuhách měl 8 sedláků, v Ortvínovicích 9.
Jako primátor zavedl vedle latinského i české úřadování. V době vlády Jiřího z Poděbrad byl ale zabit a městská rada svržena. Dodnes ho připomíná pamětní deska na rohu náměstí a tř. 5. května.
Vnučka Ondřeje Puklice Johanka se provdala za budějovického měšťana Linharta Ekharta Za jejich užívání dochází k rozdělení vsí, ale roku 1572 se opět spojují v jedno panství, které patřilo budějovickému měšťanovi a městskému radnímu panu Danielu Matyáši ze Sudetu.
Ten byl opravdu dobrým hospodářem, mimo jiné založil na svém panství 10 rybníků.
Zemi však čekalo neklidné období. V roce 1611 zažily Jižní Čechy pohromu po vpádu pasovských. Byly zabrány České Budějovice a plněn kraj kolem. Zatímco jeden díl táhl ku Praze, zbylí v Budějovicích po celý rok podnikali do kraje pravidelné loupežné výpravy. Například 23. dubna 1611 přepadli pasovští vojáci vesnici Zaliny. Při bitce byl zabit jeden sedlák a dva vojáci. Za to jim vojáci vypálili celou ves, že jen málo zůstalo.
Další hrůzy se na kraj snesly roku 1618. Po pražské defenestraci 23. května 1618 se snažili čeští stavové, aby si především zajistili České Budějovice, jako město věrné císaři Matyášovi. Od června bylo město obléháno, ale ubránilo se. Císařská vojska vedená hrabětem Buquoyem, která přišla městu na pomoc, ho obsadila v listopadu. Stavovské vojsko zaujalo pevné postavení v městě Rudolfově a na okolních návrších. Plynuly měsíce, ale k rozhodné srážce nedošlo. Zato však docházelo k rabování a „šacování“ okolních vesnic a městeček na jih od Českých Budějovic. Vojáci vyjídali kraj, chlévy, stodoly, sklepy i rybníky.
Časně z rána 15. června 1619 opouští stavovské vojsko Rudolfov, směrem k Třeboni podnikl hrabě Buquoy rozhodující útok. Nikým nechráněné město se stalo kořistí útočníků. Plenitelé zde pobrali všechny zásoby a všechen lid postříleli a pošavlovali.
V dalších měsících nemělo císařské vojsko proti sobě nepřítele a mohlo tak páchat neomezeně své ničivé dílo v blízkém i dalekém okolí. Tou dobou prošla zhouba i krajem, v němž ležely Vstuhy a Ortvínovice.
Zikmund Matyáš se vrátil na vypleněné grunty, nebyl zde žádný poddaný. Ve snaze znovu zde začít hospodařit si půjčuje r. 1619 od budějovického měšťana Benedikta Fischera 300 kop míšenských, ale ještě v roce 1630 nemá na svých gruntech ani jednoho člověka.
Roku 1630 prodal Zikmund Matyáš statek jako nezávadné dědictví hejtmanu Janu z Eckendorfu.
Podle Eckendorfa se statek ruinovaný rebelií dal poměrně snadno povznést, měl dobrou půdu i pro pěstování pšenice, 10 rybníků, velké lesy a ovčín. Kupní smlouva byla uzavřena na 4 600 kop míšenských, za něž pan Zikmund Matyáš odstupuje zboží v minulosti zvané vstužské se dvěma k němu náležícími vesnicemi, v ten čas povozničenými, s hospodou Tobolkou, pustým mlýnem, spáleništi a jinými příslušenstvími. Prodávající si mohl podle smlouvy ponechat příjmy, plynoucí ze Vstuh až do roku 1635. Císař Ferdinand II. potvrdil koupi 26. listopadu 1633. Od této doby náležely pozemky bývalých vesnic Vstuh a Ortvínovic k panství třeboňskému.Podle popisu panství třeboňského z roku 1648 byla u ovčína vstužského prostorná stodola nově z kamene vystavěná, s dvěma parnami, krytá na polovinu slámou a šindelem. U stodoly zahrada, uprostřed ní tůň a vedle ní část zdiva z bývalé tvrze. Ovčín se uvádí jako nově z kamene vystavěný se třemi branami, krytý šindelem.
V té době měl ortvínovický dvůr prostornou stáj pro 60 ks dobytka, dvě komory, při stodole kůlnu na plevy a jiné krmivo. Stodola byla až po střechu z kamene, omítnutá, krytá šindelem. Druhá stodola byla dřevěná s dvěma parnami.
U dvora byly dvě zahrady. Jedna u vstužské stodoly, druhá u Ortvínovic, zde se dosud pole nazývá „Na Sadě.“
Převzetím Ortvínovic do správy císařským gubernátorem Janem z Eckendorfu v roce 1633 neskončilo utrpení poddaného lidu.V průběhu třicetileté války docházelo neustále k pohybu vojsk a na jejím konci vpadlo v noci v srpnu 1648 do ortvínovického dvora na 500 jezdců švédské tlupy. Jezdci sebrali ze dvora „něco z dobytka,“ pak vzali zámeckého mušketýra se čtyřmi sedláky a ti jim museli ukázat cestu přes lesy na Krumlov.
Přesto, že roku 1648 byl uzavřen Vestfálský mír, byl kraj kolem Ortvínovic plný potulných rot marodérů a zběhlých záškodníků, kteří neustávali v plenění na vlastní pěst. Větší vzdálenost od měst jim vyhovovala a nebyli o nic lepší než nepřátelé. Gubernátor panství pan z Eckendorfu tyto tlupy postupně likvidoval. Po uklidnění válečných hrůz, které byly provázeny nemocemi a hladem, zbylo na vesnicích jen málo rodin.
Roku 1660 se dostalo panství třeboňské za zásluhy hraběti Janu Adolfovi ze Schwanzenberka. Ten ho začal zvelebovat, hned roku 1661 dal postavit novou budovu dvora z kamene a pokryl ji šindelem.
V roce 1669 byla provedena obnova hranic celého třeboňského panství. K jejich vyznačení a osazení mezníků dochází 17. června 1689 za účasti 5 sedláků z Hlincovy Hory. Hranice orvínovického dvora byly přírodní – lesy, hráze rybníků, potoky, spojovací cesty. Dále bylo přistoupeno k vykopání příkopů a osázení hranic listnatými stromy.
Povinná práce pro vrchnost, tzv. robota, v předbělohorské době činila jen malý počet dnů do roka. Byly v panských urbářích přesně vymezeny. Po roce 1620 vzrostla robota na 4 – 5 dnů v týdnu. I když na třeboňském panství pod vládou knížat za Schwanzenberku byly poddanské poměry o něco lepší než na jiných panstvích, stávala se robota stále tíživější. O mnoho ji nesnížil ani robotní patent císaře Leopolda z roku 1680, vlastně jen odstranil robotu o nedělích a svátcích. V době žní, senoseče, v případě strhání rybníka nebo v nepředvídaných nebezpečí museli poddaní robotovat bez časového omezení
Roku 1738 bylo v novém robotním patentu stanoveno, že robota nemá trvat jako dosud od východu do západu slunce. V dlouhých dnech, jarních a letních byla omezena na 10 hodin denně. Ale o senách a žních se těchto deset hodin nemělo „počítat tak přesně.“
Jistě nemalá událost, týkající se ortvínovického dvora, byl požár roku 1724. Oheň vznikl z neopatrnosti děvečky, která vynášela popel. Bylo to v neděli, kdy šafář a všechna čeleď odešli do Lišova. Zbylé ženy s pasákem dobytka a lidmi ze Zvíkova stěží zachránili dobytek.
Dvůr vyhořel do základů.
Podle návrhu stavitele Martinelliho byl znovu postaven zděný, krytý taškami. Stavba stála 5.533 zlatých a 40 krejcarů a stála až do 80. let minulého století.
Na louce východně ode dvora zvané „ Na Obci,“ kde byla dříve vesnice, bylo při urovnávání pozemků v roce 1841 nalezeno nejméně 157 kusů brakteátů (peněz) ze 14. a 15. století. Poklad měl být rozdělen tak, že třetinu měla dostat Vídeň, třetinu Praha a zbytek měl být roztaven.
Ke konci 19. století byl dvůr postupně pronajímán několika zájemcům.
V roce 1923 byl ortvínovický dvůr Schwanzenberkům vyvlastněn v pozemkové reformě a prodán jako zbytkový statek za 600 200 Kč bankovnímu řediteli Františku Bělohlávkovi. Výměra statku činila 272 ha. Nový majitel provedl opravy, opatřil inventář, hospodářské náčiní, vysázel stromoví, postavil znovu vyhořelý ovčín a stodolu a 4 obytné místnosti pro deputátníky.
Ředitel Bělohlávek pověřil správou statku pana Fastnera, člověka bez praxe, který nedokázal tak velký a složitý objekt zvládnout. Navíc ještě rok 1926 byl velmi mokrý a neúrodný. Na radu správce Fastnera a tehdejšího šafáře Vrtala, že na pozemcích u Otvínovic se nebude nikdy nic dařit, rozhodl se ředitel Bělohlávek potajmu statek prodat.
Dvůr koupil pro svého syna MUDr. Jindřich Kolář, lékař z Pardubic. Zprostředkovatelem byl jeho švagr Jan Lintner z Novosedel nad Nežárkou, který byl pak nájemcem Ortvínovic od 1. května 1927. V dobu se uvádí, že na Ortvínovicích bylo 113 ks hovězího dobytka, 5 párů koní, z nich jeden půjčený vojenský a jen 5 vepřů.
Zařízený byt i kancelář nábytkem ve třech pokojích ze zámku schwarzenberského Libějovic – materiály uvádí, že to byl velmi krásný starý nábytek
Po převzetí dvora nájemcem Lintnerem nastal v hospodaření úplný zvrat. Již v prvním roce byla pole řádně obdělána, louky byly odvodněny, odstraněny vzrostlé křoviny, spadané staré a shnilé stromy, cesty byly postupně opravovány.
V roce 1927 pracovalo na Ortvínovicích 17 deputátníků, 10 – 25 dělníků z okolních vesnic a 24 sezónních dělníků ze Slovenska.
O rok později uvádí kronikář, že na statku vedle 17 deputátníků pracoval 1 poklasný, 1 hospodářský úředník, 1 kovář, 1 kolář, 1 zahradník, 1 lihovarník, 1 topič, 2 krmiči dobytka, 6 mužů u koňského potahu, 3 u volského potahu a další námezdní a sezónní dělníci.
Roku 1929 zakoupili nový traktor „Škoda“ 30HP, který spotřeboval za 10 hodin 3 l benzínu, 90 l petroleje, a 3 l oleje. Traktor nahradil 2 páry koní a 4 páry tažných volů.
Roku 1931 byl zde za účasti Ministerstva zemědělství a Zemského úřadu v Praze konán pokus tzv. „krtčí drenáže,“ celý pokus byl dokonce filmován. Tehdy mu přihlíželo na 400 účastníků z Jindřichova Hradce Tábora, Týna nad Vltavou, Pelhřimova a Vodňan. Pokusu se zúčastnili profesoři s žáky z rolnických škol v Táboře a Českých Budějovicích.
Krtčí pluh byl tažen traktorem Škoda na ocelovém laně 120 metrů dlouhém. Otvor drenáží byl 9 cm, hloubka rýhy od 60 do 90 cm. Drenáž byla prováděna ve vzdálenosti 4 m. Drenáž půdu zlepšila, ale náklady na její vybudování byly příliš vysoké.
Po druhé světové válce převzal dvůr Státní statky Třeboň. V padesátých letech tu byly vystaveny dvě bytovky a 3 dvojdomky.
Od roku 1960 patří dvůr pod Státní statek Rožnov.
1. 1. 1976 převzalo dvůr Ortvínovice, Vyhlídky a Hlincovu Horu JZD Zvíkov.
V osmdesátých letech byly budovy schwanzenberského dvora zbourány. Na jejich místě vyrostly víceúčelové zemědělské budovy.
V devadesátých letech byl majetek restituci vrácen panu Jindřichu Kolářovi, který zde provozuje svoji rodinnou farmu. Ve druhé části sídlí Agra s.r.o. Zvíkov.